VÍTEJTE NA MÝCH STRÁNKÁCH

Vítejte na mých stránkách www.nejenhackovani.blog.cz. Jak sám titul napovídá, bude v nich řeč o háčkovaní a jiných ručních pracích, recepty a ostatní ženské zábavy. Doufám, že se vám u mě bude líbit.
Pokud budete mít zájem o nějaké návody, jsem k dispozici na e-mailové adrese ruzena60@hotmail.com. Děkuji za návštěvu, Růžena

Stopy

25. dubna 2018 v 16:22 |  Zážitky a různé...
Ráda jsem přijala výzvu od Blondýny - Simonky na téma o zvířatech, ke kterým jsem měla od malička vřelý vztah. Můj sen byl mít pejska, nejlépe zlatého kokršpaněla, ale v našem malém pražském bytě nebylo dostatek místa pro cokoliv většího než akvárium s rybičkami.
Po pravdě řečeno, jako první se u nás objevili dva malí stehlíci. Bylo to v letech hlubokého komunismu a tatínek je z recese pojmenoval Nikita a Sergej. Měli velkou klec, dostatek zrní, boudičky na spaní, houpačku a jednou za měsíc nebo tak nějak, jsme dobře zavřeli okna a vypouštěli je z klece ven abychom jí mohli řádně vyčistit. Kupodivu se zpět do vězení vraceli dobrovolně.

Foto z internetu

Na jarní a letní prázdniny jsem jezdila k babičce na venkov a tam byla kočka Minda, králíci, slepice, rodila se kuřátka a koťátka a mohla jsem se kamarádit se všemi pejsky z vesnice.
Domů mezitím přibylo i to malé akvárium s několika krásně zbarvenými rybičkami. Tatínek jej mistrně umístil nad malou televizku (měli jsme tenkrát opravdu málo místa) a když se jednou vrátil se zábavního zařízení a chtěl televizi zapnout, opřel se o akvárko, lépe řečeno se na něj pověsil a pak jsme rybičky měli na pár dní ve velké sklenici od okurek a vytopenou televizi. Pamatuji si ale, že nám jí dokonce opravili i když museli vyměnit skoro všechny součástky a důvod pro tak radikální zákrok považovali přinejmenším za kuriózní.

Foto z internetu

V Itálii kam jsem se vdala, měli doma už asi třetího pejska, přesněji řečeno fenky a všechny se jmenovaly Lady aby se to nepletlo.
Pak nám jedna sousedka věnovala dvě andulky a kanárka, přibyla i straka která měla poraněné křídlo. Chyběla mi jen kočička, ale manžel nechtěl kvůli psovi a pak se prohlašoval za psomila a méně za kočkomila.
Jak už to tak chodí, odříkaného chleba největší krajíc. Naproti nám bydlel veterinář a někdo mu přinesl 3 malá koťátka pro která se hledal příbytek. Slovo dalo slovo a když jsem jednou přišla domů, manžel mě uvítal slovy "máš tam kočku". A nejen tak někde - vybrala si jako svůj pelíšek postýlku mladšího syna a uvelebila se rovnou na polštářku. Černá jak uhel, naše Suzy nás oblažila svou přítomností a několika koťaty, z manžela se stal kočkomil do takové míry že jsme jeden čas měli doma asi sedm chlupáčů. Suzy se zvrhla s kocourem veterináře a povila 4 koťátka. Dále k nám docházel kocour Silvestr, který se jednou ztratil a neviděli jsme ho víc jak týden. V té době, v 90 letech, byla Itálie pod nájezdem emigrantů z Balkánu o kterých se říkalo, že chytají kočky a jedí je. Když už jsme Silvestra oplakali, vzbudilo nás ve 3 ráno úpěnlivé mňoukání. Silvestr seděl na římse - bydleli jsme v přízemí - špinavý, hubený, poškrábaný a nehezky vonící. Dostal najíst a napít a spal plné dva dny. Emigrantům unikl, ale zřejmě se dostal do spárů kocourů zápasících o kočičí přízeň.


Čas šel dál, zvířátka přicházela a odcházela, koťátka se rozdala, my jsme se přestěhovali a do nového bytu s námi šla jen jedna kočka jménem Brenda (matka Suzy, otec siamský fešák z horní ulice).
Po čase odešla i ona do kočičího ráje, dožila se úctyhodného věku 16 let. Rok jsme drželi smutek a pak syn přinesl černou kočičku které dal jméno Sissi a ta je s námi dodnes. Jako jediná ze všech se přátelí se mnou jen ve chvílích /jako třeba teď/ kdy zapnu počítač nebo jsem na telefonu. Svou náklonost mi vyjadřuje tím, že přechází sem a tam po mém břiše a občas mě sekne packou. Můj choť se stal jejím pánem, vůdcem, miláčkem a sluhou - jídlo přijímá pouze od něj, od ostatních jedině v krajním případě a ještě trucuje - čeká na něj před koupelnou, před pokojem a když slyší výtah, naběhne ke dveřím. Zřejmě rozpozná i jak zavře dveře dole u vchodu protože můj příchod domů s ní vůbec nehne, maximálně pootevře jedno oko, většinu dne totiž prospí a probere se až kvečeru.


Možná, že jí vadí i to, že jsem adoptovala jednoho pejska. Místo vysněného zlatého kokršpaněla je to fenka zlatého retrívra. Její panička bydlí dole v ulici, známe se už hodně let a kromě ní má doma ještě čtyři kočky, velký dům a zahradu. Bohužel i málo času, protože pracuje celý den a synové se rozutekli po svém. Slečna pejsková má ráda společnost a vydá asi za tři kokršpaněly. Má zákaz skákat po lidech, ale když není panička doma, využíváme toho a objímáme se o stošest, jen se musím nejdřív někde zapřít, protože je to jako když na vás spadne almara. Chodíme spolu na procházky a spokojenost je na všech stranách, maminka nemá výčitky svědomí, holčička je nadmíru šťastná z oňuchávání keříků a společnosti pejsánků a teta se hezky projde.



Všechna naše zvířátka, ať domácí, nebo s přechodným bydlištěm zanechala nejen evidentní stopy v našich srdcích, ale i na našich pohovkách, postelích, židlích a květinkách. Ve skříni mám oblečení rozdělené na letní, zimní a pro psa. Někde jsem četla tuto frázi:
Bohatí lidé mají na šatech etikety módních firem. Šťastní lidé zvířecí chlupy!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Božena Božena | 26. dubna 2018 v 15:11 | Reagovat

Tímto článkem jsi moc potěšila moje srdíčko. Zvířátka všichni milujeme a máme jich plný dům. Momentálně je jeden kocourek po operaci, ale věřím, že bude v pořádku. Byl vždycky rošťák, dokonce, i když mu nebylo dobře, si v nemocnici dokázal ještě před operací sundat obojek s límcem. 🐕 🐈 🐥 🐢 🐒 🐴 🐞 🐠 🦍 🐇

2 Janinka Janinka | E-mail | Web | 26. dubna 2018 v 17:53 | Reagovat

Milé povídání, ale Sergej, Nikita a Silvestr mě dostali! :-D

3 beallara beallara | Web | 26. dubna 2018 v 21:41 | Reagovat

Já jsem takový miliardář, já to podle chlupů přehazuji lopatou, můj synovec pravidelně říká, že mám na sobě hustý a skoro živý flís :-D  :-D
Víš, já jsem nepochybovala, že jsi kočkomilka, ale že u vás našlo žití tolik kočičáků, klobouk dolů a tvůj muž je krom toho, že je Ital a já mám pro ně slabost, ovšem má srdce na svém místě a vybrala jsi si dobře.
Připravila jsi kouzelné povídání o tvých stopách zvířecích, jsem dojatá a DĚKUJI. :-)

4 signoraa signoraa | Web | 26. dubna 2018 v 23:06 | Reagovat

Ta poslední věta je nádherná a úžasně pravdivá. :-) Kdykoli se vracím od dcery, která má dvě kočky, jsem šťastně obalena kočičími chlupy.
Naše poslední kočka se dožila 17 let. Byla mlsná, žrala jen konzervy dovezené z Německa a my si vždy na hranicích připadali jako zaměstnanci zvířecího útulku. Byla naprosto neužitečná, nikdy nechytila myš, protože se jich bála. Zatímco nám myši ohlodávaly ve sklepě brambory, Saxana se povalovala na gauči.
Zničila toho tolik, že by to vydalo na sáhodlouhý seznam. Mazlila se jen když ona sama chtěla.
A přes to byla všemi milována. :-)

5 Růžena Růžena | E-mail | Web | 27. dubna 2018 v 15:22 | Reagovat

[1]:Kocourkovi držím palce, vím jaké to je když jsou nemocní... té naší stačí očkování, veterinářka chodí k nám domů a jak číča slyší zvonek, zalézá pod pohovku :-)

6 Růžena Růžena | E-mail | Web | 27. dubna 2018 v 15:25 | Reagovat

[2]: :-D Jedna paní kterou znám - Italka- pojmenovala svou fenku Škoda... :D :D
Přesně tak, podle auta!

7 Růžena Růžena | E-mail | Web | 27. dubna 2018 v 15:28 | Reagovat

[3]:Podle chlupatého oblečení i bytu jsem taky miliardářka! Panička mé adoptivní fenky mi občas říká : "zas si neseš domů kus psa!" :-D  :D  :D

8 Růžena Růžena | E-mail | Web | 27. dubna 2018 v 15:31 | Reagovat

[4]:Tak o tom vím taky své.. Kolikrát stojíme u regálu s kočičí potravou a jak my tak ostatní kupující říkáme: tohle nejí, kuře taky ne, jen to se zeleninou.. Nejsme sami! Pes zblajzne skoro všechno, ale kočičky si nás vycvičily :-D

9 Hanako Hanako | 28. dubna 2018 v 13:35 | Reagovat

My jsme měli kozlíka Nikitu, můj tatínek měl stejný nápad. Příští rok to byl Milan, zřejmě po známém zpěvákovi. :-)  :-)  :-)

10 Růžena Růžena | E-mail | Web | 28. dubna 2018 v 21:11 | Reagovat

[9]: Asi to bylo na počest ruského vlastně sovětského presidenta Chruščova :-D

11 Růža Růža | E-mail | Web | 29. dubna 2018 v 8:52 | Reagovat

Krásné vyprávění o zvířátkách a jejich hezké fotografie. Růža

12 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 29. dubna 2018 v 19:37 | Reagovat

Já jsem taky samej chlup. To bylo zvířátek! Krása :-D

13 Růžena Růžena | E-mail | Web | 30. dubna 2018 v 9:40 | Reagovat

[11]: Díky! I ten tvůj je moc hezký :-)

14 Růžena Růžena | E-mail | Web | 30. dubna 2018 v 9:42 | Reagovat

[12]:Jsme šťastné ženy! :-D Pravda je, že zvířata hodně redukují stres...což je nemoc dnešní doby :-?

15 duchodkaevka duchodkaevka | 1. května 2018 v 16:54 | Reagovat

Jako holka jsem doma neměla žádné zvíře, rodiče nedovolili. Přestože bydlíme v paneláku, nebrání to tomu mít pejska, a tak se u nás vystřídali už tři. Každá z nich zanechala nějakou nezapomenutelnou stopu a bez psa už si život ani neumím představit :-)

16 ruzena ruzena | E-mail | Web | 1. května 2018 v 21:18 | Reagovat

[15]: Pes je přítel člověka - to není jen fráze. Mít ho doma je velká radost, ale i zodpovědnost ale spousta lidí si to neuvědomuje. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama